Historie

 

HISTORIE PRAŽSKÉHO KLUBU SKALNIČKÁŘŮ

PRVNÍ KRŮČKY

Na konci let šedesátých se asi ve čtyřech pražských základních organizacích ČOZS (Československého svazu ovocnářů a zahrádkářů) vyštěpily skupiny specialistů na pěstování skalniček. Bylo proto přirozenou potřebou usilovat o soustředění těchto pěstitelů do jedné specializované organizace (takové, jaká vznikla v Plzni), kde by se všechny skalničkářské sny a potřeby členů mohly realizovat. Spiklenci se scházeli v kavárně Valdek (údajně při kávě) na Vinohradech a diskutovali ideály vlastního klubu. Během roku 1969 se diplomatická jednání (příprava samostatné organizace) setkala se souhlasem ústředního výboru ČOZS a tak mohl vzniknout Klub skalničkářů Praha (specializovaná základní organizace ČOZS). Přípravný výbor investoval ze svých kapes 1.100,- Kč, obeslal všechny základní organizace informací o USTAVUJÍCÍ SCHŮZI a veřejnost byla o akci zpravena pomocí článku v periodiku Večerní Praha. Ustavující schůze byla dne 3. března 1970 v tanečním a koncertním sále na Slovanském ostrově. Sál byl plný a byla zde skvělá přednáška Dr. Radvana Horného „Rostlinná společenství na skalce“.

K dispozici bylo dosti aktivních pěstitelů a tak první výbor měl 18 členů: předseda – Dr. Zdeněk Moravec (vědec se znalostí botaniky), jednatelka – Jana Dršatová (schopná organizátorka), místopředsedové – výborní pěstitelé – Oldřich Růžička a František Vanický a pokladník – pěstitelka Míla Guthová. Členové výboru byli: Tomáš Bezslezina (starý dobrý organizátor), Čestmír Böhm (vedoucí zahradnictví se specializací na skalničky), Oldřich Beran (dobrý pěstitel a množitel), Olga Ducháčová (pěstitelka z Mnichovic u Prahy), František Holenka (pěstitel a šlechtitel), Dr. Radvan Horný (vědec, paleontolog a vzdělaný lomikamenista), Dušan Pangrác (pěstitel, budovatel skalek a fotograf z Čimic), Jan Rejzek (velmi mladý revizor), Josef Stárek (znalec angličtiny, šlechtitel divokých klematisů a fotograf), Dr. M. Svrček (vědec se znalostí botaniky), Ludmila Šubrová (fotografka s velkou zahradou v Senohrabech), Jiří Vávra (fotograf a lektor), Dr. Karel Webr (zkušený lomikamenista).

Na začátku následujícího roku (1971) měl KSP 378 členů a ti všichni museli platit dva členské příspěvky: jeden účelový pro vlastní klub, druhý základní pro celostátní kolos ČOZS. V roce 1976 měl klub již 845 členů. Počet členů potom vystoupal na asi 1400, ale v posledních deseti letech počet členské základny začal z generačních důvodů pravidelně klesat až na dnešních necelých 600 členů.

Předsednictví klubu převzal na pár let Oldřich Růžička a po něm na mnoho let František Holenka. Potom klubu předsedala Dr. Eva Hanzlíková, kterou vystřídal Ing. Josef Adamec. Předposledním předsedou klubu byl Ing. Vojtěch Holubec a nyní klubu předsedá Ing. David Stádník.

V historii klubu se zařizovaly klubové místnosti na třech místech Prahy, sloužící pro účely knihovny, schůzí výboru klubu a akce výměny semen.

PUBLIKAČNÍ ČINNOST

O schopnostech zakládajících členů tohoto nového klubu svědčí fakt, že tzv. účelová publikace, čtvrtletník Skalničky č. 1, vyšla hned po ustavující schůzi. Redakční rada pod vedením Dr. Zdeňka Moravce řídila první ročník Skalniček, kdy vznikla jen 2 čísla. Členové rady byli také členy výboru, navíc zde byl grafik – umělec Rudolf Ducháč, který první ročníky báječně ilustroval. V roce 1971 již vyšla čtyři pravidelná čísla.

Změna nastala v roce 1972, kdy redakční radu posílili experti a nadaní literáti jako Václav Pleštil, Ing. Milan Prášil, Dr. Zdeněk Seibert a Ing. Vladimír Vašák. Čistotu českého jazyka hlídala profesorka Anna Weinová s tím, že vedení rady převzala Ludmila Šubrová. V roce 1973 má redakční rada první problémy s nedostatkem článků a je zde omluva za nepravidelné vycházení Skalniček: publikace se píše na psacím stroji po domácnostech, korektury a překlepy se musí přelepovat, než se vše vyfotografuje pro potřebu tiskárny a tiskárna nemá vždy pro náš malý náklad čas.

Další velkou změnou v obsahu a grafice Skalniček byl příchod Josefa Haldy a jeho manželky – ilustrátorky Jarmily Haldové. Josef Halda byl v té době velmi potentní autor a díky jemu vznikla odborná členská prémie „PRIMULACEAE“ přibližující nám klasické skalničkářské rody čeledi petrklíčovitých, jako jsou prvosenky, bramboříky, dřípatky, pochybky atd. Josef Halda se ale v roce 1974 s redakční radou nepohodl a jako autor se do Skalniček vrátil až v roce 2013. Jinou odbornou členskou prémií byl BOTANICKÝ SLOVNÍK (morfologický a terminologický) Dr. Vlasty Vodičkové. Obrovská členská prémie (spojená s anglickou verzí) byla kniha LOMIKAMENY SEKCE POROPHYLLUM v autorství Dr. Radvan Horný, Dr. Karel Mirko Webr a Eva Zoulová (kresby). Pro úplnost je třeba zmínit členskou prémii o skalničkách Nového Zélandu /Pavel Šlauf a Vlasta Vodičková/ a monografii rodu Sempervivum od Dr. Svrčka a některé další.

Po Ludmile Šubrové vedla po mnoho let redakční radu Dr. Vlasta Vodičková- Kneblová s tím, že ilustrace často dělala akademická malířka Eva Zoulová a začaly se objevovat černobílé fotografie Josefa Stárka. Krátce převzal tvorbu Skalniček profesionální redaktor Martin Pilný, ale nejdelší vedení redakční rady patří Dr. Marii Lhotské. Během jejího působení mohli čtenáři ocenit pěkné malované obrazy Marcely Adamcové a také první barevné fotografie skalniček.

Posledních šest let se zvýšil počet stránek Skalniček, které jsou nyní celobarevné. Namísto redakční rady funguje odpovědný redaktor Zdeněk Zvolánek se dvěma občasnými redaktory.

Celý perspektivní vývoj publikační činnosti klubu byl a je umožněný finančními prostředky získanými ze vstupného a z prodeje rostlin na klubových výstavách.

PŘEDNÁŠKOVÉ ÚSILÍ

Kvalita přednášek na počátku existence klubu byla technicky omezená. Kvalitní přednášející, odborník, byl omezený špatnou kvalitou finančně dostupných fotografických filmů, diapozitivů (většinou značka ORWO z NDR) a také tehdejší běžné fotoaparáty špatně měřily osvícení květin a přepalovaly jasy. Hned v prvním roce však klub nabídl mimo úvodní únorovou přednášku Dr. Radvana Horného, také další březnovou s názvem „Nejkrásnější jarní květiny“ (Oldřich Růžička, Jiří Vávra a Dr. Zdeněk Moravec), a ještě dubnovou „Vysokohorské rostliny na skalce“ (Jaromír Grulich ze Sedloňova v Orlických horách). V květnu přednášel roztomile lámanou češtinou Franz Hadaček z Vídně o skotských zahradách. Lidé v té době měli tak silný zájem o přednášky, že se uskutečnilo i několik Diskuzních večerů v sále restaurace U Holubů na Smíchově, které byly plné informací a vzrušení. O přednášky, které se konaly pod střechou různých veřejných institucí, byl vždy velký zájem, protože o nich navíc informovala Večerní Praha a populární časopis Zahrádkář. Nejkvalitnější obrázky v té době promítl německý sběratel cibulovin Erich Pasche, přítel předního českého odborníka na botanické cibuloviny Ing. Milana Prášila. Velmi populární byly nadšené přednášky Dušana Pangráce, vždy s jadrnou češtinou, dobrými snímky a dobrými pěstitelskými radami. Josef Stárek měl velmi kvalitní obrázky (esteticky i technicky).

Zvýšená kvalita promítaných snímků a obsahu přednášek nastala, když si v roce 1985 Josef Halda a Josef Jurášek zakoupili kvalitní fotoaparáty Nikon a začali cestovat po neznámých horách. V jejich stopách šel mladíček Ing.Vojtěch Holubec.

Obrovský převrat v kvalitě přednášek Klubu Skalničkářů Praha nastal s příchodem digitálních fotoaparátů a s plným otevřením hranic z Čech na západ a východ. Lektoři KSP šíří od té doby odborné znalosti o skalkách a horských květinách ve všech větších českých a moravských klubech skalničkářů. Jmenovitě to jsou v posledních deseti letech Ing. Vojtěch Holubec, Josef Jurášek, Zdeněk Řeháček, Ota Vlasák a Zdeněk Zvolánek.

Již dvě desetiletí se vyvíjí vzdělávací systém přednášek určených pro víkendový výlet do nějakého hotelu v přírodě. Tímto způsobem se na přednáškách setkávají vzdálení členové KSP, kteří na přednášky v Praze nemohou dojíždět. Koncentrace pěstitelů po tři dny umožňuje zařadit sérii přednášek i s lektory ze zahraničí.

ZA PRAHU KRÁSNĚJŠÍ

Organizace či spolek specializovaný na vytváření přírodně vypadajících zahrad, nemůže demonstrovat veřejnosti své cíle výstavami uvnitř budov, potřebuje výstavní zahradu. Pražský klub skalničkářů začal ukazovat své výpěstky a výtvory nejprve pod širým nebem ve Vojanových sadech, kde si ale nemohl dovolit vybudovat a osázet stálou skalku (občané by ji brzy rozebrali). Vojanovy sady bylo nutné po čtyřech úspěšných čtrnáctidenních výstavách opustit (dělala se rekonstrukce velké terasy, která byla pro výstavu vhodná). Státní podnik Sady, lesy a zahradnictví (správce pražských parků) nám nebyl schopen přidělit jiný vhodný kousek pozemku a tak jsme s ním přerušili spolupráci.

Potřebovali jsme v centru města chráněnou (uzavíratelnou) zahradu, kde by bylo možné vybudovat stálé výstavní skalky, protože je nesmyslné bourat a konstruovat nové skalky znovu pro každou výstavu. Zdá se, že jsme se štěstím našli optimálně situované místo ve farní zahradě barokního kostela sv. Jana Nepomuckého Na Skalce. Psal se rok 1980 a farní zahrada byla v desolátním stavu – tj. 30 let bez údržby. Předchozím uživatelem byla nějaká pionýrská organizace, jejíž stopy jsou stále vidět na poškozených obličejích všech pískovcových soch.

Byli jsme ještě relativně mladá organizace s mladšími, silnými a nadšenými členy, tudíž se nám podařilo zahradu upravit natolik, že jsme s pomocí televize a tisku měli na jedné rekordní Májové výstavě dokonce 30.000 návštěvníků. Naše květnová výstavní zahrada je nyní již po 30 let šperkem na zaprášených ňadrech města Prahy. Je to překvapující oáza ticha a estetiky v ruchu velkoměsta.

Poslední léta zahrada strádá nekonečnými opravami pláště kostela a dlouhé barokní zdi. Naše členská základna se snížila na polovinu a nadšení a hlavně síly starců pomalu polevují. Masové sdělovací prostředky nemají zájem o naše národ vzdělávající akce a tak veřejnost o našich pěkných výstavách v centru Prahy ví málo a návštěvnost klesá.

Dalším naším příspěvkem k prastaré akci Za Prahu krásnější bylo pronajmutí a rekonstrukce přilehlé zruinované zahrady lemující Faustův dům (Lékárnu) na Karlově náměstí. Zde náš klub vynaložil značné finanční prostředky na kamenné cesty a terasy meditační zahrady. Je to rozlehlá plocha patřící městu a je zde ještě potřeba dokončit rekonstrukci zadní části, která hraničí s nemocnicí.

Obě zahrady leží na vysoké navážce s uloženou sutí kdysi bourané Prahy, jsou prorostlé kořeny starých žíznivých stromů (v čele s prastarým dubem) a tak je zde nemožné trvale pěstovat náročnější rostliny. I tak jsou naše náklady na zalévání stálé výsadby značné. Za používání zahrad platíme městu i církvi nájemné a údržbu hradíme ze svých prostředků.

Česká škola stavby skalních výchozů u spárových skalek nemá ve světě konkurenci a vkusné aranžmá vzácných skalniček je příkladné. Proto si myslíme, že jsme pro uměleckou Prahu a její návštěvníky pořád stálým přínosem.