HISTORIE PRAŽSKÉHO KLUBU SKALNIČKÁŘŮ

Historie Klubu je velmi dlouhá a bohatá. A i když je to přes 50 let, někteří jeho členové jsou jeho součástí od samého počátku. Jsou věrní díky své vášni ´objevovat a pěstovat různorodé rostliny a vytvářet kolem sebe krásné zahrady, skalky nebo zákoutí´. Pojďme si s nimi zavzpomínat…

PRVNÍ KRŮČKY

Na konci let šedesátých se asi ve čtyřech pražských základních organizacích ČOZS (Československého svazu ovocnářů a zahrádkářů) vyštěpily skupiny specialistů na pěstování skalniček. Nadšeně se scházeli v kavárně Valdek na Vinohradech a údajně při kávě diskutovali ideály vlastního klubu. Idea specializované organizace, v rámci které by se daly realizovat skalničkářské sny, bylo roku 1969 podpořeno diplomatickými jednáními a nakonec i oficiálním souhlasem ústředního výboru ČOZS. Díky tomu mohla vzniknout samostatná organizace Klub skalničkářů Praha (jako specializovaná základní organizace ČOZS).

Ustavující schůze Klubu skalničkářů Praha byla stanovena na 3. března 1970. Přípravný výbor investoval ze svých kapes 1.100,- Kč, aby obeslal všechny základní organizace. Veřejnost byla o akci zpravena pomocí článku v periodiku Večerní Praha. Schůze se konala v tanečním a koncertním sále na Slovanském ostrově. Sál byl plný. Proběhla zde i skvělá přednáška Dr. Radvana Horného „Rostlinná společenství na skalce“.

K dispozici bylo dosti aktivních pěstitelů a tak první výbor měl 18 členů: předseda – Dr. Zdeněk Moravec (vědec se znalostí botaniky), jednatelka – Jana Dršatová (schopná organizátorka), místopředsedové – výborní pěstitelé – Oldřich Růžička a František Vanický a pokladník – pěstitelka Míla Guthová. Členové výboru byli: Tomáš Bezslezina (starý dobrý organizátor), Čestmír Böhm (vedoucí zahradnictví se specializací na skalničky), Oldřich Beran (dobrý pěstitel a množitel), Olga Ducháčová (pěstitelka z Mnichovic u Prahy), František Holenka (pěstitel a šlechtitel), Dr. Radvan Horný (vědec, paleontolog a vzdělaný lomikamenista), Dušan Pangrác (pěstitel, budovatel skalek a fotograf z Čimic), Jan Rejzek (velmi mladý revizor), Josef Stárek (znalec angličtiny, šlechtitel divokých klematisů a fotograf), Dr. M. Svrček (vědec se znalostí botaniky), Ludmila Šubrová (fotografka s velkou zahradou v Senohrabech), Jiří Vávra (fotograf a lektor), Dr. Karel Webr (zkušený lomikamenista).

VÝVOJ V ČASE

Na začátku roku 1971 měl KSP 378 členů, v roce 1976 již 845 členů a jejich počet postupně vystoupal až na cca 1400. Zajímavostí je, že do roku 1990 (kdy se Klub transformoval do samostatné organizace), museli členové Klubu platit dvoje poplatky – jeden celostátní organizaci ČOZS a druhý svému Klubu skalničkářů Praha. Ovšem v posledních cca deseti letech se velikost členské základny pozvolna zmenšovala až na dnešních necelých 600 členů.

Předsednictví Klubu po Zdeňkovi Moravcovi převzal na pár let Oldřich Růžička a poté na mnoho let František Holenka. Následující předsedkyni Dr. Evu Hanzlíkovou vystřídal Ing. Josef Adamec. Dalším předsedou Klubu byl Ing. Vojtěch Holubec, po něm 13. let Ing. David Stádník a od května 2023 je jím opět Ing. Vojtěch Holubec.

Pro potřeby Klubu se zařizovaly Klubové místnosti, a to postupně na třech místech Prahy. Sloužili pro účely knihovny, schůzí výboru Klubu a akce výměny semen. Aktuálně se k těmto účelům pronajímají místnosti na Novotného lávce.

Výstavy pro veřejnost se konaly na různých místech Prahy. První se konala ještě před založením Klubu a konala se ve foyeru Národního muzea. Další výstavy se už konaly pod záštitou Klubu. Velké ve Vojanových sadech na Malé straně, malé na Starém městě. Po výpovědi z Vojanových sadů proběhla narychlo na Vyšehradě. Poté se Klubu povedlo uzavřít s MHMP dlouhodobý pronájem na zahradu vedle Faustova domu.

PUBLIKAČNÍ ČINNOST

Obrovské nadšení a schopnosti zakládajících členů dalo vzniknout účelové publikaci, časopisu Skalničky č. 1. Vyšel hned po ustavující schůzi. Redakční radu řídil tehdejší předseda Klubu a v roce 1970 vznikla 2 čísla. K jeho vzniku významně přispěl i grafik – umělec Rudolf Ducháč (první ročníky báječně ilustroval). V roce 1971 již vyšla čtyři pravidelná čísla a časopis je dodnes vydáván jako čtvrtletník.

V roce 1972 převzala vedení rady Ludmila Šubrová. Redakční radu posílili experti a nadaní literáti jako Václav Pleštil, Ing. Milan Prášil, Dr. Zdeněk Seibert a Ing. Vladimír Vašák. Čistotu českého jazyka hlídala profesorka Anna Weinová. V roce 1973 měla redakční rada problémy s nedostatkem článků. Omluvou za nepravidelné vycházení Skalniček je snad to, že publikace se psaly na psacím stroji po domácnostech, korektury a překlepy se musely přelepovat, pak se vše fotografovalo pro potřebu tiskárny, ale tiskárna neměla vždy pro náš malý náklad čas…

Velkou změnou v obsahu a grafice Skalniček byl příchod Josefa Haldy a jeho manželky – ilustrátorky Jarmily Haldové. Josef Halda byl v té době velmi potentní autor a díky němu vznikla odborná členská prémie „PRIMULACEAE“ přibližující nám klasické skalničkářské rody čeledi petrklíčovitých, jako jsou prvosenky, bramboříky, dřípatky, pochybky atd. Josef Halda se ale v roce 1974 s redakční radou nepohodl a jako autor se do Skalniček vrátil až v roce 2013.

Jinou odbornou členskou prémií byl „BOTANICKÝ SLOVNÍK“ (morfologický a terminologický) od Dr. Vlasty Vodičkové. Obrovská členská prémie (spojená s anglickou verzí) byla kniha „LOMIKAMENY SEKCE POROPHYLLUM“ v autorství Dr. Radvan Horný, Dr. Karel Mirko Webr a Eva Zoulová (kresby). Pro úplnost je třeba zmínit členskou prémii o skalničkách Nového Zélandu /Pavel Šlauf a Vlasta Vodičková/ a monografii rodu Sempervivum od Dr. Svrčka a některé další.

Po Ludmile Šubrové vedla redakční radu po mnoho let Dr. Vlasta Vodičková- Kneblová. Ilustrace často dělala akademická malířka Eva Zoulová a začaly se objevovat černobílé fotografie Josefa Stárka. Tvorbu Skalniček krátce převzal profesionální redaktor Martin Pilný. Ovšem nejdelší vedení redakční rady patří Dr. Marii Lhotské. Během jejího působení mohli čtenáři ocenit pěkné malované obrazy Marcely Adamcové a také první barevné fotografie skalniček.

Posledních šest let se zvýšil počet stránek Skalniček, které jsou nyní celobarevné. Namísto redakční rady funguje odpovědný redaktor Zdeněk Zvolánek se dvěma občasnými redaktory.

Celý perspektivní vývoj publikační činnosti Klubu byl a je realizovaný díky finančním prostředkům získaných ze vstupného a prodeje rostlin na klubových výstavách.

PŘEDNÁŠKOVÉ ÚSILÍ

Předávání odborných informací bylo a je poplatné době a jejím technickým možnostem. Z počátku se používaly pouze fotografické filmy (ne vždy dobré kvality) a diapozitivy (většinou značky ORWO z NDR). Běžné fotoaparáty špatně měřily osvícení a přepalovaly jasy. Prostě pořídit věrnou fotografii rostliny bylo velkým uměním, a proto všem přednášejícím patří obrovský dík za čas a úsilí, které museli do přípravy přednášky dát.

V prvním roce Klub nabídl úvodní únorovou přednášku Dr. Radvana Horného, v březnu další s názvem „Nejkrásnější jarní květiny“ (Oldřich Růžička, Jiří Vávra a Dr. Zdeněk Moravec), v dubnu pak „Vysokohorské rostliny na skalce“ (Jaromír Grulich ze Sedloňova v Orlických horách) a v květnu přednášel roztomile lámanou češtinou Franz Hadaček z Vídně o skotských zahradách.

Lidé v té době měli tak silný zájem o přednášky, že se uskutečnilo i několik Diskuzních večerů v sále restaurace U Holubů na Smíchově, které byly plné informací a vzrušení. O přednášky, které se konaly pod střechou různých veřejných institucí, byl vždy velký zájem. Informace o nich pravidelně předávali Večerní Praha a populární časopis Zahrádkář.

Nejkvalitnější obrázky v té době promítl německý sběratel cibulovin Erich Pasche, přítel předního českého odborníka na botanické cibuloviny Ing. Milana Prášila. Velmi populární byly nadšené přednášky Dušana Pangráce, vždy s jadrnou češtinou, dobrými snímky a dobrými pěstitelskými radami. Velmi kvalitní obrázky (esteticky i technicky) pravidelně předkládal Josef Stárek.

Zvýšená kvalita promítaných snímků a obsahu přednášek nastala, když si v roce 1985 Josef Halda a Josef Jurášek zakoupili kvalitní fotoaparáty Nikon a začali cestovat po neznámých horách. V jejich stopách šel mladíček Ing.Vojtěch Holubec.

Obrovský převrat v kvalitě přednášek Klubu Skalničkářů Praha samozřejmě nastal s příchodem digitálních fotoaparátů a plným otevřením hranic z Čech na západ a východ. Lektoři Klubu od té doby mnohem snadněji připravují a předávají odborné znalosti o skalkách a horských květinách ve všech větších českých a moravských klubech skalničkářů. Jmenovitě to jsou v posledních deseti letech Ing. Vojtěch Holubec, Josef Jurášek, Zdeněk Řeháček, Ota Vlasák a Zdeněk Zvolánek.

Již dvě desetiletí se vyvíjí vzdělávací systém přednášek určených pro víkendový výlet do vybraného hotelu v přírodě. Tímto způsobem se na přednáškách setkávají vzdálení členové KSP, kteří na přednášky v Praze nemohou dojíždět. Koncentrace pěstitelů po tři dny umožňuje zařadit sérii přednášek i s lektory ze zahraničí.

ZA PRAHU KRÁSNĚJŠÍ

Organizace či spolek specializovaný na vytváření přírodně vypadajících zahrad, nemůže demonstrovat veřejnosti své cíle výstavami uvnitř budov. Pro názorné předání zkušeností, ale i pro inspiraci veřejnosti, potřebuje výstavní chráněnou (uzavíratelnou) zahradu.

Ve Vojanových sadech se Klubu naskytla možnost ukazovat své výtvory a nabízet výpěstky pod širým nebem. Ale nebyla zde možnost vybudovat a osázet stálou skalku (občané by ji brzy rozebrali). Ovšem i tyto prostory musel Klub po čtyřech úspěšných čtrnáctidenních výstavách opustit, protože začala rekonstrukce velké terasy, které se pro účely výstavy používala.

Klub se štěstím našel optimálně situované místo ve farní zahradě barokního kostela sv. Jana Nepomuckého Na Skalce. Psal se rok 1980 a farní zahrada byla v desolátním stavu – tj. 30 let bez údržby. Předchozím uživatelem byla nějaká pionýrská organizace. Stopy její činnosti jsou stále vidět na poškozených obličejích všech pískovcových soch.

Tehdy relativně mladá organizace s mladými, silnými a nadšenými členy zahradu upravila. Navíc česká škola stavby skalních výchozů u spárových skalek, která nemá ve světě konkurenci, zde promítla své dovednosti. Najdete zde vkusné a příkladné aranžmá vzácných skalniček. Toto úsilí pak bylo s podporou televize a tisku odměněno rekordní návštěvností Májové výstavy – 30 tisíc návštěvníků. Právě květnová výstavní zahrada je již po 30 let šperkem na poněkud zaprášených ňadrech města Prahy. Návštěvníky zas a znovu překvapí tato oáza ticha a estetiky v ruchu velkoměsta. Zahrada je pro uměleckou Prahu a její návštěvníky beze sporu velkým přínosem.

Dalším příspěvkem Klubu k prastaré akci Za Prahu krásnější bylo pronajmutí a rekonstrukce přilehlé zruinované zahrady lemující Faustův dům (Lékárnu) na Karlově náměstí. Pozemek byl vyčištěn a proběhla v něm architektonická úprava navržená Ing. Josefem Holzbecherem, CSc., na kterou Klub vynaložil značné finanční prostředky. Dal vzniknout pískovcovému amfiteátru. Kamenné cesty a terasy časem získaly nádhernou patinu, kterou ještě umocňuje již vzrostlá květinová výsadba. Pokud dnes hledáte meditační zahradu, troufáme si vás pozvat právě sem.

Ovšem nutno podotknout, že obě zahrady leží na vysoké navážce s uloženou sutí kdysi bourané Prahy. Jsou prorostlé kořeny starých žíznivých stromů (v čele s prastarým dubem), což trochu komplikuje pěstování náročnějších rostlin. Klub platí městu i církvi nájemné za používání zahrad a hradí jejich údržbu a zalévání rostlin. Bohužel poslední léta farní zahrada strádá nekonečnými opravami pláště kostela a dlouhé barokní zdi.
A v zahradě u Faustova domu je ještě potřeba dokončit rekonstrukci zadní části, která hraničí s nemocnicí.

Situaci nepomáhá, že členská základna Klubu se snížila a nadšení a hlavně síly pomalu polevují. Masové sdělovací prostředky nejeví zájem o národ vzdělávající akce Klubu a tak veřejnost o pěkných výstavách v centru Prahy ví málo a jejich návštěvnost bohužel klesá. Škoda. Ovšem členové Klubu věří, že se situace změní, členská základna se stabilizuje a pomůže, aby zahrada v době výstav dále přinášela inspiraci, klid a pohlazení na duši svým návštěvníkům.